Jak už jsem říkala, díky babičce s vnoučetem jsme se našli. Ne jen při cestě tam, ale také při cestě zpět. Tu zpáteční už jme zvládli napoprvé, bez nápovědy, dokonce i se suchýma nohama, že prý už se holčička vyčabrala do syta ve skanzenu.
Tak jsme mohli místo do potoka skočit do zpátečního autobusu, který naše dupky vyvezl do kopce, za dalším dobrodružstvím. Tentokrát jsme hodlali hodit oko na místní rašeliniště, jehož chodníček končí u Mechového jezírka. Náš nosič batožin se totiž dušoval, že todle Vám ušlápne i ten nejmenší turista, jakého lze okem zahlédnout.
A nekecal! Autobus nás opustil naproti parkoviště, od kterého je to rovnou za nosem k pokladně. Tam jsme za třicet korun dostali vstupenku ve formě pohlednice a už před námi bylo jen dva a půl kilometru do cíle.


Naše holčička do toho vlezla bosejma nohama a zastavovat se jí moc nechtělo. Zatím co já jsem si připadala jako v tý pohádce, na cestě do pravěku a čučela bych do každý mezery na chodníčku. Abych opět omluvila svou fantazii, která je někdy velice napřed, rašeliniště vzniklo za doby ledové, to je zhruba sedm tisíc let zpět. Tak to už k těm dinosaurům, které ta naše holčička tolik obdivuje, není zase tak daleko.
Cesta mě upřímně bavila více, než jezírko samotné, ale už jen pro ni to rozhodně stálo za to. Při překročení cílové rovinky jsme poprosili „spoluturistu“, který se již nacházel na místě, o rodinnou fotografii, která nám byla vyhotovena bez dolních končetin. Holčička zamávala na kačeny a já se zase s úsměvem a fajfkou v deníčku mohla vydat na zpáteční cestu.


Než to ale poklusem vezmeme rovnou do hotelový vany, podělím se s Vámi ještě o zdejší legendu. Ta vypráví o tom, že přesně u jezírka stávalo, kdysi dávno, městečko Hunohrad. Žili v něm lidé bohatí, ale také hříšní a pyšní díky bohatství nezaslouženému. Proto vládce hor Praděd město proklel a potopil ho i s obyvateli, právě do onoho jezírka. Říká se, že když budete velice pozorní, spatříte na hladině vyčnívající věžičku zdejšího kostela.
Ale pozor! Nerudný, náladový pastýř Gill hlídá poklady městečka. Bloudí rašeliništi a trestá hříšné!

Cestou zpět k hotelu jsme narazili na památník věnovaný obětem 1. světové války. Postaven byl v roce 1929, na památku jedenácti rejvízkých obyvatel padlých za války. Cestou nám pršelo, já naši holčičku nesla v šátku, přímo u srdce, s hlavou skloněnou. Bylo překvapení hlavu zvednout zrovna na tomhle místě a byla jsem ráda za to, že zrovna tady a teď mám naši holčičku tak blízko u sebe.