Věříte na osud? Na vesmír? Zkrátka, věříte, že se věci dějí z nějakého důvodu? Je čtvrtá hodina ranní. Bum! Praskla jsem jako nafukovací balónek. Nečekaně, ale nahlas. Pláč, zloba, nevědomí, migréna, únava, selhání. Prohání se todle všecko uvnitř mě jako vichřice a já nemám ponětí, čemu z toho dát přednost. Jsem naštvaná na všecky na světě. Na sebe, na naši holčičku, na Davida i na ty mikroskopický pozůstatky kůže v posteli (fakt tam jsou, i když nechcete). A zase jen pláč, pláč, pláč. Taky se mi chce plakat, čestný. Nemám sakra ponětí, co se zase děje. Nějak se nám ty noce zvrhly…