Za pár měsíců to bude rok, co jsme si tuhle dovolenou vyšlápli. Měla jsem za to, jak parádně se mi vzpomínky na ni budou kouřit z hlavy, jako ty ranní cigarety na zastávce, před šichtou. Ale pravda je, že je tam všechny pořád mám. Poskládáný do jiných komínků, ale jsou tam! Tak jsem si řekla, že se z nich konečně vypíšu, i když pořád nevím, čím začít.
Ona to vlastně nebyla úplně dovolená, žejo. Vždyť jsem šla pěšky, všichni jsme šli pěšky. Teda až na naši holčičku, ta jako moc nešla, jo. Ta se Vám spíše nesla a když už, tak stavěla hrady z písku a ve vnitrozemí následně okupovala všechny herní plochy. Ale já to jiný nečekala. Vždyť ji v té době byli tři roky a sedm měsíců. Tak komu by se chodit chtělo, když je kolem tolik jiný zábavy.
Naše cesta začala v Portu. Všichni sbalení v jednom batohu, každý s jinou náladou a někteří stále s nereálným očekáváním.
Co měla holčička s sebou:
- Svetr
- Bambusové šaty
- Legíny 2x
- Triko 2x
- Merino komplet
- Spodní prádlo
- Kšiltovku
- Kartáček na zuby
- Kosmetiku v zavazadlové verzi
My v batohu měli leda tak od každého kusu na převlečení, kartáček, kosmetiku úsporné verze, spolu s ruličkou spodního prádla, spacákem a pánskou zimní bundou, ve které holčička spala. Přiznám se, nevěřila jsem tomu, že v těhle podmínkách můžeme měsíc přežít. Tak mě nakonec přece jen něco překvapilo.
Měla jsem zapsané poznámky den po dni, celých 14 dní, co jsme si razili cestu. Jenže jsem tvor vynalézavý a přešikovný, že jsem si všechny ty poznámky a zápisky, na kterých jsme po večerech před spaním pracovali, po příletu smazala. Ale když nad tím tak zpětně přemýšlím, nejsem si jistá, že jsou potřeba. Bylo to totiž zvláštně šílený, hezký a slovy nepopsatelný. Zážitek, který si každý musí zažít po svém, sobě na míru, pokud ho ovšem zažít chce.
Každý ten den byl stejný a přitom tak jiný. Každý den ušla holčička po svých jinak, každý ten den byl tolik náročný. Ne fyzicky, ale psychicky. Některé dny jsme šli všichni tři ruku v ruce, jiné kilometry od sebe. Některé dny jsme se doplňovala jako puzzle, prodávali si pomocnou ruku, když jednomu z nás očekávání zabloudilo a jiné jsme se na sebe šklebili. Jeden jediný den bych ale nepřepsala, byli jsme to my, tady a teď v situaci, kterou jsme ve snu neměli. Byla to jízda.
Na co ale nikdy nezapomenu, stejně jako na tu směs pocitů jsou místní. Nejspíše nikdy jsem se necítila tak hezky. Bylo úžasný sledovat, jak každý jeden člověk přijal naši holčičku přesně takovou, jaká v té době byla. Ať plakala, smála se, vískala nebo se rozčilovala. Její emoce pro ně byli přirozené, jako pro nás ji milovat. Tančili s ní, zpívali, hráli na schovávanou, česky se učili. Tohle byl ten opravdový zážitek, tohle byl ten opravdový cíl, i když jsme to při odletu ještě netušili.
A proto, že jsme na cestu měli vyhrazené týdny tři, vrátili jsme se ze Španělska do Portugalska a užívali si týden pláže a výlety. Z toho má ta naše holčička stejně největší zážitky. Ještě dnes je má uschované v paměti a těží z nich. O tom, ale potom. Slibuji!
Jen tak mezi námi, kniha z toho příběhu nebude, zatím ale, co se tady vypisuju, skoro po tom roce, nosím pod srdcem syna muže, který s náma tuto cestu šel. Znám ho zhruba 10 let. Jako puberťačka jsem do něj byla zamilovaná, on mi kreslil růže na papír. Vždy byl ale dobrodruh, tak se naše cesty rozdělili v každičkém momentu, kdy já nechala svůj život na místě, zatím co on po svých prošel svět.
A teď jsme tady. Divně poskládání, ale jsme! A došli jsme. Na závěr jedné šílené dovolené, která dovolenou vůbec nebyla.
Suma sumárum, abych dala prostor odpovědím na ty dotazy, které čas od času padnou:
- Šli jsme přesně čtrnáct dní. Den čtrnáctý jsme došli do cíle. Od začátku do konce po svých, dvou.
- Holčičku jsme na cestu nijak nepřipravovali. Jen jsme přijali fakt, že každý z nás ponese jiný batůžek.
- Denně jsme ušli +- 15km, z čehož holčička ušla po svých od 3 do 6 km. Někdy s lepší náladou, někdy s náladou doktora po padesát osmičce.
- Noci jsme podle potřeby trávili na hotelu, jindy v albergues. Tady jsme se opravdu řídili potřebou jeden druhého, únavou a touhou po soukromí a vlastní sprše.
- Na cestu jsme vyrazili na přelomu května/června. První tři dny jsme procházeli po pobřeží, následně jsme přešli do vnitrozemí, kterého jsme se drželi až do cíle.
- Počasí bylo místy na mikinu, já jsem ovšem teplotně nesnášenlivější člověk, takže jsem narozdíl od holčičky měla mikinu celodenně. Ona naopak v polovině dovolené zvládala dny v šatech a kšiltovce.
- A osobní, skromný typ? Jděte bez očekávání. Každý den bude jiný, každé dítě je jiné. Jděte s cílem si to užit i za cenu že nedojdete. Je lepší nemít představy vůbec žádné, protože se na cestě lehce dostanete pod osobní tlak z nesplněného, o tom ta cesta ale není.
Abych ale úplně nekecala, nechám Vám tady klikance, na malinký střípek přímo z cest, který jsem si odložila na Instagram za nocí v albergues, kdy mi cizí páni chrápali ukolébavky:
