Věříte na osud? Na vesmír?
Zkrátka, věříte, že se věci dějí z nějakého důvodu?
Je čtvrtá hodina ranní. Bum! Praskla jsem jako nafukovací balónek. Nečekaně, ale nahlas.
Pláč, zloba, nevědomí, migréna, únava, selhání. Prohání se todle všecko uvnitř mě jako vichřice a já nemám ponětí, čemu z toho dát přednost. Jsem naštvaná na všecky na světě. Na sebe, na naši holčičku, na Davida i na ty mikroskopický pozůstatky kůže v posteli (fakt tam jsou, i když nechcete).
A zase jen pláč, pláč, pláč. Taky se mi chce plakat, čestný. Nemám sakra ponětí, co se zase děje. Nějak se nám ty noce zvrhly a já nevím proč.
Tak „PROČ?!“.
„Vždyť já jsem taky unavená a nešťastná, nemám totiž sebemenší ponětí, co mám dělat! Jak nám všem, tady a teď hned, pomoct“. Zakřičela jsem.
Selhala jsem. Nedokážu pomoct naši holčičce, nedokážu ovládat sama sebe. Jsem máma, která nerozumí své holčičce. Stydím se!
Držím naši holčičku v náručí, zuby nehty tlačím slzy zpátky do kanálků. Snažím se, tak moc se snažím alespoň z části uklidnit, pořád si opakuju, jak moc mé emoce vnímá, ale nejde to. Nedokážu ovládat sebe samu.
Cítím se před sebou tak hloupě. Nevím, jestli se na sebe víc zlobím nebo se za sebe víc stydím.
Usíná a společně s ní i já. Konečně. Snad ne jen na další půl hodinku. Prosím!
Ráno, jako že vážně ráno, někdy kolem devátý hodiny lezeme z postele. Nechce se, ale vono se to prý musí.
Jenže já se pořád zlobím. Tak moc se zlobím. Koukám na naši holčičku, pláču a přiznám se, že si naše dcera zaslouží lepší mámu než jsem já. Takovou, která se umí chovat, protože naše holčička je výjimečná. Pláče totiž jen když má hlad nebo bolení a já to vím! Tak jak jsem na to mohla zapomenout?! Dobrá máma se na své miminko nezlobí když má bolení! Todle je tolik jasná věc, kterou absolutně nezvládám. Tak naprosto zásadní a obyčejnou věc. Tydle výčitky a zloba se mnou zůstávají jako atomový hřib ve vzduchu, když v tom čtu:
„Důležité je čeho je víc. Netrapte se výčitkami. Kdo má větší právo na chybu, než maminka dítěte? Maminka nemusí být dokonalá, základní otázkou při posuzování výchovy vždycky zní: Čeho je víc? Toho špatného, nebo toho dobrého?“
Jako by mi to někdo pod nos strčil. Přesně todle jsem potřebovala. Podnět k zamyšlení se nad sebou z druhý strany. Kromě nikdy nekončící disciplíny i já na sebe musím být vlídná, musím umět odpouštět sama sobě. Protože své emoce přelévám do dcery jako vodu z láhve do sklenice, na to jsem myslela i v noci, jen to pod tlakem vlastní umíněnosti nešlo dostat pod kontrolu. Co si budeme povídat.
A večer, těsně před spaním, kdy se po mně začala sápat zase ta proklatá obava ze mě samotné na mě zablikalo druhé výstražné světélko. Příspěvek od výjimečné ženy Mgr. Et Bc. Lenky Medvecové Tinkové s prosbou o pomoc v osvětě prosti moderním trendům vyplakávání, nočního nekojení a ignorování základních potřeb každého miminka. Mít mámu u sebe!
A ten klid tam najednou byl. Klid, který jsem si přinesla sama. Pocit jistoty, který naší holčičce dáváme každý den. Bezpečí a náruč, místo v manželský posteli. Ať ji v noci přepadne jakýkoli noční děs, máma je hned vedle, vedle ní v jedný posteli. Stejně jako její táta, dva hafani a jedna protivná kočka. Jsme tam, všichni, někdy možná unavení, ale milující s otevřenou náručí.
Takže, maminky. Zopakujeme si to! Pro nás všechny, někdy vyčerpaný, ztracený v nerozeznatelném pláči, ve svých emocích utopený. Maminka nemusí být dokonalá! Ne vše, vždy a všude musí být dokonalé! Stačí jen, aby toho dobrého bylo víc!
Mysleme na to. V tom je ta dokonalost. V té láskou plné nedokonalosti ♥