U nás venku je teď tak nějak všelijak. Chladno, docela mokro, sluníčko se ukazuje kdekoli jinde, jen ne nad našim městem a přiznám se, že todle počasí mi vůbec nedělá dobře. Nějak se mi do něj nechce. Tak jsme při jednom venčení pejsků alespoň kousek “materiálu”, na malinkatý pokus, nasbíraly. Přesněji teda písek, pod koňský…
Letos si naše holčička tu bílou peřinu, kterou já ráda sleduji jen za okny a pouze po omezenou dobu, doslova zamilovala. Sáně a sněhový kuličky byli dvě věci který hledala, jen oči otevřela. Jenže se ten bílej uličník u nás zdržel po dobu kratší než je i pro mně snesitelný. A jak tomu malinkému tvorečkovi…
Venku nám to všechno nějak taje, topí se a mámu pořád zebe. Naši holčičku to bez kuliček venku moc nebaví, ono když teď nejdou dělat kuličky, je z toho potom celá smutná, tak že prý půjde “hopa”. Nahodila jsem šátek, schovala to moje miminko a nažhavila internety. Uvaříme si plastelínu, holčičko moje. To budou kuličky!…