Šerák

Vlak nás vyplivl prakticky přímo pod kopcem. Batoh jsem nám dokázala sbalit vysoce minimalisticky a vzhledem k tomu, že jsem ho na zádech nemusela nést já, v duchu jsem si prozpěvovala, jak se nám tenhle prodloužený víkend podařil. A pak to přišlo ..

Ono to vážně nebylo daleko od vlaku. Ono to nebylo ani vysoko. On mi jen nosič batožin opomenul říct, že se na ten kopec nebudeme škrábat silou vlastní vůle, nýbrž že si dupky povezeme. „To je super, tak to se ta moje právě sevřela. Řekla jsem ti někdy, jak tě mám fakt pekelně ráda?“

Fronta Vám na té Ramzové, odkud jsme své dobrodružství hodlali započít, byla až za dvě zatáčky, tak jsem se snažila velice nenápadně, ale zhluboka dýchat a dodávat si odvahu. Plán to byl skvělej, měl jen jednu malinkatou chybu. Mě. Při představě jak se válím pod lanovkou i s tím dítětem v šátku, protože jsem se nechala srazit sedačkou k zemi, místo abych na ni elegantně nasedla jako všichni předemnou, mě mírně vyváděla z koncentrace.  V momentě, kdy jsem své sebevědomí pozvedla na úkor všech batolat, která tento krok zvládla z nadhledem, jsem si začala zrychlovat tep při představě okousaných, ocelových lan. Todle je prostě výhra, ta moje představivost. 

Když už jsem si myslela, jak jsem vyhrála sama nad sebou, zjistila jsem že ono martýrium musím podstoupit znovu. „Jako vážně?!“ „Když ono se tam musí dvěma, no. Dolů půjdeme ale pěšky, slibuji!“. Věděl, že nemá na vybranou. Snažil se mě ukecat, že prý se naše přestupní stanice jmenuje stejně jako já, Čerňava. Ve finále by se mu to možná i povedlo, jen já jsem Čierňavová. Pro mnohé zanedbatelný detail.

Se studenými dlaněmi jsem zdolala i druhou překážku, vymotala dítě ze šátku a to se následně usadilo uprostřed cesty, nechalo se obcházet turisty, protože to prý pro dnešek stačilo. Nakonec se ta naše holčička nechala udolat na borůvky a tak jsme za intenzivního obírání došli k prvnímu bodu.