Hotel jsme našli úspěšně, naše holčička se dokonce vyspala do úsměvu, to vyloženě volá po novém dobrodružství. Tentokrát jsme si na to vybrali zlatokopecký skanzen.
Autobus nás nechal stát na kraji cesty a troufám si říct, že kdyby s námi nevystoupila babička s vnoučkem, která evidentně věděla kam jde, zůstaneme u té cesty stát, dokud nepojede autobus nazpět. Což by tady mohlo, dost dobře, docela trvat. Důležitý stejně je, že jsme se našli. Že nás paní našla.
Prošli jsme si krásnou, čistou krajinou, naučnou stezkou, na které můžete zahlédnout místo, kde voda teče do kopce. Můžete se ale také ledacos dozvědět o zdejší přírodě. A než té naší holčičce nožky uschli, po tom, co rovnýma nohama vyzkoušela, zda ta voda do kopce opravdu teče, neboť jí máma od cedule kecala, byli jsme na místě.
Skanzen se skládá ze dvou částí. Z hornické osady a ze zlatorudých mlýnů. U obojího je možno využit komentovanou prohlídku. My ji letos museli s díky odmítnout, protože naše holčička nasadila vlastní tempo. Někdy rychlejší, jindy loudavé, takže jsme si museli vystačit s hrstkou brožurek, které nám podarovali dobří lidé na pokladně.
Jako první jsme si prošli hornickou osadu. Nakoukli jsme jedním a půl oka na repliku hornického srubu, který nám přiblížil život uvnitř i venku, nebo se o to alespoň v tom neúprosném tempu pokusil . Naši holčičku neuchvátil ani nábytek, ani pracovní stroje, ani nářadí, takže to byla prohlídka vskutku rychlá. U čeho by ale dokázala hodiny vydržet byla zvonička před vraty. Ona Vám totiž zvonila. Zvonička symbolizuje „pivní zvonec,“ který zavedl pro zdejší horníky prostřednictvím nového horního práva v roce 1524 biskup Jakub ze Salzy.
V okolí srubu najdeme ještě repliku strážní věže, která je přístupná a můžete se z ní rozhlédnout po okolí a nebo třeba závodiště se soutěžními klajmy. To je navíc stále využíváno při každoročních soutěžích v rýžování zlata.
Po tom co naše holčička uznala prohlídku za uzavřenou, mohli jsme si dát hodinovou svačinu na hřišti a po neúnavném houpání a klouzání se uvolila přesunout k části druhé. Ke zhruba 400 metrů vzdáleným zlatorudným mlýnům a k tavící peci. Cesta to byla ovšem krkolomná, daleká. Kamínky totiž ještě stále nedají naši holčičce spát a její touha zjistit, kolik jich dokáže potůček spapat než se naplní, byla silnější než cokoli jiného v ten moment.
Kdo by ji to ale měl za zlé. I přes mírné zpoždění a vystřídání se zhruba pěti prohlídkových skupin, jsme i my dorazili na místo. Zdejší (funkční) repliky vodou poháněných mlýnů jsou poctivě postaveny podle dobových nákresů. Pod mlýny mají děti i dospělý možnost ulovit si kousek toho zlatého kamínku do vlastní kapsy a přes most, naproti mlýnů, pak stojí tavící pec. Ta je složená ze dvou částí. Z venkovní, kryté, zvané tavírna a vnitřní, kde najdeme pracovní síň s měchy, obrovskými měchy a sklad.
Naše holčička nedokončila ovšem ani tuto část prohlídky, spěchala zpět na cestu, za kameny a kamínky, takže jsme zase jen koukali do brožurek, dokud nám je holčička nezabavila a nezačala do nich ty kamínky balit.