Tátovi do auta jsme skočily jako dvě, na kost promrzlé a hladové, stopařky. Zpěv a občasnou dětskou říkanku během cesty nám narušovalo jen netrpělivé odpočítávání zelené na semaforu, protože tydle stojací pauzy holčička naše nenese úplně s klidným posezením. Spíše naopak, žejo. “Edemé!”, volá. Ale dojeli jsme! Všichni! Tak jak jsme do auta naskočily, z něj zase společně natěšeně vyskakujeme. Ovšem až po zvolání “kulí!” mi dochází, že každá z nás se zatajeným dechem běžíme, ale na úplně jinou stranu. Pantáta smějíc se mi pod “vousem” dotváří s naši holčičkou poslední sněhové kuličky a převádí směr za mou osobou. Dobře…