Venku nám to všechno nějak taje, topí se a mámu pořád zebe. Naši holčičku to bez kuliček venku moc nebaví, ono když teď nejdou dělat kuličky, je z toho potom celá smutná, tak že prý půjde “hopa”. Nahodila jsem šátek, schovala to moje miminko a nažhavila internety. Uvaříme si plastelínu, holčičko moje. To budou kuličky! Vyskočil na mě článek od brydova.cz, že prý tadle plastelína nezklame. Tak máme jasno, jdeme pro barvivo, zbytek je schovaný doma ve špajzu. Naše holčička to v kuchyni, narozdíl odemě, miluje. Ta si celou tudle práci náramně užívala. To bych ale nebyla já, kdyby jsem…
-
-
Tátovi do auta jsme skočily jako dvě, na kost promrzlé a hladové, stopařky. Zpěv a občasnou dětskou říkanku během cesty nám narušovalo jen netrpělivé odpočítávání zelené na semaforu, protože tydle stojací pauzy holčička naše nenese úplně s klidným posezením. Spíše naopak, žejo. “Edemé!”, volá. Ale dojeli jsme! Všichni! Tak jak jsme do auta naskočily, z něj zase společně natěšeně vyskakujeme. Ovšem až po zvolání “kulí!” mi dochází, že každá z nás se zatajeným dechem běžíme, ale na úplně jinou stranu. Pantáta smějíc se mi pod “vousem” dotváří s naši holčičkou poslední sněhové kuličky a převádí směr za mou osobou. Dobře…
-
“Lásko, pojedeme do Zoo?”, ptám se té naší malé princezny … A dojeli jsme do muzea hraček. S hvězdičkami v očích ta naše holčička vyskakuje z autobusu a přímou čarou pádí po chodníku, kam ji nožičky nesou. Po prvotním nadšení skáče pantátovi do náruče s neodmítnutelným “jdeme!”. Nadšeně si v tátově objetí poskočila a mohlo se pokračovat v cestě. Ona Vám totiž asi tušila, co přijde. “Sáhni mi na zadek a vytáhni mi z kapsy telefon, prosím”, vypadlo najednou z pantáty a já už tušila, že tenhleten směr, ten správný nebude. A taky že nebyl. Tak jsme to po pár…